Jaroslav Slavík - Věčné klasiky

Říká se, že každý loutkář vytváří loutky podle svého vzhledu. U Jaroslava Slavíka tomu není jinak. Baculatý nos, upřímné milé oči a ruce umělce – to vše mají společné. Řezbářem nebyl odjakživa. Svojí pracovní kariéru začínal jako pomocník strojvedoucího nebo dojič krav. Poslední práce, kterou dělal před loutkařinou, byla hornická. A tam přišel k úrazu. Podobné, fyzicky náročné práce, už nemohl dělat. Protože řezba byla jeho koníčkem, zkusil si po úraze vyřezat loutku. A ta se skoro okamžitě prodala. Od té doby se Jaroslav Slavík intenzivně věnuje loutkařině, čas od času vytvoří i dřevěnou sochu. Na tomto řemesle ho nejvíce fascinuje matematika – rozpohybovat loutku, najít těžiště a správně ji navázat – takové malé kouzlo.