Čeští venkovští loutkáři

Čeští venkovští loutkáři

Zjistěte s námi více o vývoji českého loutkářství v 18. století

Čeští venkovští loutkáři

Ve druhé polovině 18. století stále cestovali po českých zemích divadelníci nejrůznějších druhů, mezi nimiž bylo i hojné množství loutkářů. Jejich cesty vedly dvěma hlavními směry: jedna vedla ze Saska přes Teplice do Prahy, dále na Moravu a odtud do Maďarska nebo Sedmihradska, druhá z Itálie a Rakouska do Bratislavy nebo přímo přes Moravu do Čech či Polska.

V oficiálních žádostech o povolení k loutkovým představením se však začínají objevovat česká jména. Navzdory nedostatku historických důkazů můžeme předpokládat, že od 70. let 18. století se v této zemi objevili první čeští loutkáři. Za nejstarší známé české loutkáře můžeme považovat předchůdce Jana Václava Bittera z Mělníka a Matěje Vavrouše z Habry na Čáslavsku, jejichž otcové se podle uvedení v žádostech o povolení živili loutkářstvím.

Nejstarším zaznamenaným českým loutkářem je Jan Brát (nebo Brath, Prath, Bráda) z Náchoda. Informace o něm pocházejí z Pamětí Svaté farnosti Studnické. Podle nich syn místního tesaře vyřezal loutky, postavil si jeviště, trénoval s loutkami v místní hospodě a poté se s nimi vydal do světa. Máme dokumenty z Litoměřic, Teplic, Bíliny, Tábora, Jindřichova Hradce a Brna, které zaznamenávají jeho loutkářské aktivity v letech 1775–1802.

V 80. letech 18. století se objevili první loutkáři pozdějších slavných loutkářských dynastií: Miessnerovi (také Maiznerovi), Kočkovi, Finkovi, Malečkovi, Dubští, Kludští, Vídovi a další.

Poprvé se jméno Jana Kopeckého objevuje v roce 1779. Byl zakladatelem jedné z nejslavnějších loutkářských linií, jejíž přímí potomci se loutkovému divadlu věnují dodnes. Největším pokladem loutkáře byly jeho loutky. Většina z nich byla vyřezána z lipového dřeva, byla jednoduše zkonstruována (hlava a kolena připevněna klouby, ruce volně připevněny), měřily v průměru 70 cm (později i více), byly zavěšeny na drátech a ovládány jednoduchým trámkem.

 

Pin it