Čeští loutkáři za nacistické okupace

Čeští loutkáři za nacistické okupace

Počáteční skepse a zoufalství byly brzy nahrazeny národním odhodláním nepodlehnout tlaku německých okupantů a chránit ohroženou národní identitu, zejména v oblasti národní kultury a umění. Tato nová situace měla pochopitelně také dopad na české loutkářství. Anexí pohraničních oblastí ztratilo české loutkářství téměř čtvrtinu svých loutkových divadel. Zákaz Sokola v roce 1940 měl obzvláště tvrdý dopad, protože jeho loutkářská složka byla jedním z nejaktivnějších prvků českého loutkářství té doby.

Jedním z charakteristických rysů období okupace byl znovu probuzený zájem veřejnosti o představení lidových loutkářů. Tento jev souvisel s obrovským oživením zájmu o lidovou kulturu, kde ohrožený národ vnímal své kulturní kořeny. Potomci Matěje Kopeckého, zejména Antonín Kopecký, Maisnerovi, Dubští a další lidoví loutkáři, připomínali divákům národní obrození, tuto významnou epochu české historie, prostřednictvím vlasteneckých her, a nacházeli vděčné publikum i ve městech s rozvinutou divadelní kulturou.

Jedinečné místo v dějinách českého loutkářství tohoto období zaujímá činnost Josefa Skupy a jeho putovní společnosti. Již ve druhé polovině 30. let se Skupa snažil reagovat na rostoucí nebezpečí fašismu. Na počátku okupace napsal spolu s F. Wenigem alegorickou komedii Kolotoč se třemi patry, ve které satirizoval okupantské záměry Hitlera v postavě paní Drbálkové. Další alegorické komedie Kytice (1939), Ať žije zítřek (1941) a Zázraky dnes a zítra (1942) napsal pro Skupovu společnost J. Malík pod pseudonymem Jiří Kubeš. Stovky představení těchto her viděly tisíce diváků, kteří plně chápali jejich symboliku.

Skupa svými hrami, ve kterých se i Spejbl a Hurvínek poněkud změnili, protože i oni se stali oběťmi tragických historických událostí, vracel svému publiku víru v budoucnost. Představení jeho divadla se stala tichými demonstracemi vlastenectví a odhodlání pokračovat v odporu vůči okupantům. Gestapo na to reagovalo v lednu 1944 zatčením Josefa Skupy a rozpuštěním jeho společnosti.

Události války v roce 1945 v některých městech zcela ochromily činnost i loutkových divadel. Jen několik divadel, například pražská Říše loutek nebo rukavicové divadlo PULS, mohlo hrát téměř do posledních dnů války. Mnozí loutkáři se však již připravovali na obnovu své činnosti po válce. Převládal názor, že po válce je nutné zajistit rozvoj českého loutkářství především zakládáním nových organizací a regulací loutkového divadla, aby bylo postaveno na roveň ostatním divadelním formám.

Bylo jasné, že přední loutková divadla již dosáhla takové úrovně, že by amatérský statut omezoval jejich další růst, a proto by se jejich budoucí vývoj měl zaměřit na zakládání profesionálních loutkových divadel – tento názor plně podporoval rozvoj Skupova divadla. Konec války tak symbolicky ukončil fázi amatérského loutkářství, která trvala více než půl století. Amatérští loutkáři první poloviny 20. století svým hledáním, experimentováním a výsledky své práce splnili svůj historický úkol – připravili cestu pro vstup českého loutkového divadla do nové fáze vývoje, kdy byla štafeta po válce předána profesionálním loutkářům.

Autor: Alice Dubská
České loutkové divadlo v průběhu staletí